Vít Špaňhel, Image Lab: Asertivita je cesta, jak si porozumět

Podcast Tomáše Pospíchala, projektového ředitele IVITERA a Víta Špaňhela, trenéra a lektora ve společnosti Image Lab, a také mentora speakerů projektu TEDx

16.1.2025 - Doporučujeme

Asertivita a prezentační dovednosti jsou nezbytné pro efektivní komunikaci v profesním i osobním životě. Asertivní chování umožňuje jasně vyjadřovat své potřeby a názory, aniž by docházelo k narušení vztahů, což přispívá k lepší týmové spolupráci. Prezentační dovednosti zase pomáhají přesvědčit a inspirovat ostatní. To je důležité při vystupování před skupinami nebo při jednáních. O těchto tématech, stejně jako o improvizaci, jsme podrobně mluvili s Vítkem Špaňhelem, trenérem a lektorem ve společnosti Image Lab a mentorem speakerů TEDx.

Jak byste se sám představil?

Svou činnost vnímám jako tři pilíře: vzdělání, koníčky a osobní angažovanost. Vystudoval jsem komunikaci a masová média na La Salle University ve Filadelfii, což mě zásadně formovalo a nasměrovalo tam, kde jsem dnes. Dále je mým koníčkem improvizace, která mě naučila jedné klíčové věci – poslouchat lidi, protože bez toho improvizace nefunguje. Třetím pilířem je moje role dárce krve. To sice s komunikací či prezentačními dovednostmi přímo nesouvisí, ale věřím, že to ukazuje, že jsem člověk, který se rád rozdá a pomáhá. Mám rád svou práci a dávám do ní maximum.

Jaká byla vaše cesta do tohoto oboru vzdělávání a konzultací?

Upřímně? Když jsem studoval, nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat to, co dnes. Původně jsem plánoval věnovat se firemní komunikaci, například řídit interní komunikaci nebo prezentace nových produktů jako produktový manažer.

Nicméně praxe ukázala, že v korporátním prostředí jsem většinou narážel na to, že mi nebylo umožněno dělat to, co umím, nebo že se to, co jsem navrhoval, už „zkoušelo před 10 lety." Tato frustrace mě nakonec vedla k vyhoření. V té době mi moje žena, za což jí moc děkuji, doporučila kurz improvizace. Tam jsem potkal své budoucí kolegy z Image Lab, kteří mě pozvali na assessment centrum, a tím začala má nová kapitola.

Zmínil jste, že byste se rád dotkl tématu asertivity a prezentačních dovedností. Co přesně na asertivitě považujete za důležité?

Problém asertivity spočívá hlavně v tom, že je často špatně pochopená. Mnoho lidí si ji spojuje s potřebou prosadit svou, což ve skutečnosti spíše odpovídá agresi, nikoli asertivitě. Ta je o respektu a schopnosti říct svůj názor bez útoku na druhé. Často se setkávám s tím, že lidem při výuce asertivity takzvaně otevřu oči, když pochopí, že jde o vyvážený postoj. Pomáháme jim to pak aplikovat v praxi skrze různé aktivity. Je to široké a zábavné téma, protože lidé při něm zažívají skutečné aha momenty.

Kde končí asertivita a začíná agresivita?

Kde asertivita začíná a kde končí, to je často subjektivní. Je to otázka nastavení našich vnitřních hranic. Pokud se asertivně neozvu a budu jen přikyvovat, jsem pasivní – a to také nefunguje. Na druhé straně, pokud na mě někdo jen tlačí a já mu nevyjádřím svůj nesouhlas, kdo je za to odpovědný? Jsem to já, protože jsem jasně neřekl, že se mi něco nelíbí? Nebo je to ten druhý, protože se nezeptal? Asertivita musí být oboustranná. Musím umět naslouchat, ale zároveň jasně sdělit, co je pro mě důležité. A to není agrese.

Základní věc, kterou na trénincích řešíme, je, že hranice asertivity má každý jinak – a to je v pořádku. Nemusím vás přesvědčovat, že něco děláte špatně, ale musím být schopen jasně vymezit svou hranici. Říkám tomu „čára v písku“. Jednoduše sdělím, co už je pro mě nepřijatelné.

Jak pracovat s pasivnějšími jedinci?

U těch platí jednoduché pravidlo, které zdůrazňuji na všech školeních: Když se nic neděje, nic se nezmění. Mnoho lidí očekává změnu, aniž by sami něco udělali. Pokud jen mlčí a přikyvují, dávají najevo, že jsou spokojení, i když nejsou. Ve výsledku za to mohou oni sami.

Myslím, že to úzce souvisí se sebevědomím lidí.

To je velmi trefná poznámka. Sebevědomí je klíčové, ale často o něm přemýšlíme špatně. Nemusím o sobě říkat, že jsem sebevědomý, stačí mít sebepovědomí. To znamená vědět, jak se chovám, co je pro mě přijatelné, a co už ne. Pokud si lidé neuvědomují své emoce a jejich příčiny, nemohou s nimi pracovat. Když vím, že mě něco rozčiluje nebo mi to vadí, mohu to jasně říct. To je ta „čára v písku“.

Když se podíváme na opačnou stranu spektra, tedy na jedince, kteří hodně tlačí a mají sklony přecházet do agrese – jak s nimi pracovat?

Je to vlastně podobné. Tato skupina má tendenci nevědět, že někomu něco vadí, dokud mu to přímo neřekneme. Často se stává, že někdo sedí a říká: „Já jsem netušil, že ti tohle vadí.“ A právě proto je klíčové ozvat se. Když se člověk neozve, protože se bojí nebo mu to jeho nízká asertivita či slabší sebepoznání nedovolí, druhý si to jednoduše neuvědomí. Často se pak stane, že ten druhý opravdu řekne: „Omlouvám se, to jsem opravdu nevěděl.“ Takové situace jsou na našich trénincích poměrně časté.

A vydrží ta změna?

Jsou firmy, kam se vracíme opakovaně, a vidíme jejich lidi v různých situacích. Můžu říct, že vidím pokrok, ale hodně záleží na tom, jak je člověk nastavený. Jestli změnu dělá proto, že chce být zajímavý, nebo proto, že ho něco opravdu trápí. Změna je dovednost, kterou lze rozvíjet, ale její udržitelnost je individuální.

Trénujete i situace spojené s komunikací s klienty?

Vyjednávání je u nás v Image Labu tradiční disciplína. Na komunikačních trénincích často používáme prvky z vyjednávání – bavíme se o tom, jak najít správnou rovnováhu mezi tlakem a respektem. Osobně se ale necítím být typickým obchodníkem. Když třeba někdo vyjednává na trzích během dovolené, pro mě to není komfortní zóna. Vím, že je to technika, že to má svoje pravidla, ale není mi to příjemné. Naštěstí máme v týmu kolegy, kteří jsou v tomhle excelentní a rádi to převezmou.

Co podle vás firmám a jejich lidem přináší tréninky zaměřené na asertivní chování?

Často řešíme situace, kdy si lidé ve firmách mezi sebou neumějí nebo bojí něco říct. Asertivita je nástroj, jak to změnit. Není to o přežití, ale o schopnosti domluvit se v různorodém kolektivu. V dnešním světě, kde máme inkluzivní a diverzní prostředí, je asertivita nezbytná pro vzájemný respekt a komunikaci. To je přesně to, co se nám daří dlouhodobě rozvíjet v některých firmách, kde se stáváme součástí jejich kultury.

Jak pracujete s kulturními rozdíly, když firmy působí na globálním trhu?

Diverzita je velké téma. Na trénincích se snažíme lidi přivést k tomu, aby si uvědomili své předsudky. Například pomocí anonymních lístků, kde sdílejí své dojmy a obavy. Často zjistí, že nejsou sami, kdo něco takového cítí. Důležité je, aby se o těchto věcech dokázali bavit a měli odvahu ptát se kolegů z jiných kultur: „Co si o nás myslíte?“ Takové rozhovory jsou klíčem k odstranění stereotypů.

Co přinesl online do podobných programů?

Musím nás z Image Labu pochválit za to, jak jsme se vypořádali s covidem. V podstatě hned po vyhlášení lockdownu, už asi za 14 dní, jsme měli připravený koncept, jak některé konkrétní tréninky přesunout do online prostředí. Testovali jsme různé platformy jako Zoom, Teams nebo Webex a přenášeli naše hry, které máme běžně na papíře, do online formy. A povedlo se. Dnes mám většinu našich tréninků jak v online, tak offline verzi. Výstupy jsou stejné, jen přístupy odlišné. A funguje to.

Jaké máte zkušenosti s komunikací mezi generacemi, zejména v kombinovaných týmech?

Mám dva pohledy. Generační rozdíly tu samozřejmě jsou, o tom není pochyb. Ale pořád se to vrací k asertivitě. Lidé mezi sebou musí najít respekt a cestu, jak si porozumět. Ať už jde o starší nebo mladší generaci, z našich tréninků odnášejí si stejné zkušenosti – jsme lidé a potřebujeme spolu komunikovat jako lidé. A je jedno, jestli to děláme tváří v tvář, nebo přes kameru.

Jak dlouhý online program zvládnou účastníci i vy jako trenéři?

V Image Labu jsme zavedli pravidlo, že online trénink by neměl trvat déle než tři hodiny. Je to z jednoduchého důvodu – lidé tehdy nebyli schopni udržet pozornost déle. Dnes je to trochu jiné, technologie i formáty se posunuly. Dokážeme lidi zaujmout a udržet, pokud trénink probíhá interaktivní a zábavnou formou. Většina našich online tréninků trvá tři až čtyři hodiny, s následným follow-upem třeba za týden. Mezitím účastníci pracují na konkrétních úkolech, které pak přinesou na další setkání.

Jaké máte zkušenosti s komunikací mezi analytickými odděleními a těmi, která nejsou tak analytická, například mezi financemi a jinými odděleními, nebo IT a marketing?

V práci pro korporace jsem se často setkal s tím, že oddělení mezi sebou nekomunikují nebo mají problémy. Jedním z osvědčených přístupů je improvizace. Při trénincích, kdy se sejdou rozdílná oddělení, mohou v prostředí zábavné improvizace zjistit, že mezi nimi ve skutečnosti žádný reálný konflikt není. Tento přístup pomáhá přenést komunikaci z byznysové roviny na lidskou, čímž vzniká prostor pro společnou tvorbu a sdílený zážitek, který usnadňuje vzájemné porozumění.

Zmínil jste, že jste aktivní v rámci platformy TEDx Prague. Jak jste se k TEDx dostal a jaká je vaše role?

Jako partneři programu byznys vzdělávání, konkrétně programu DoToho, jsme měli možnost se zúčastnit konference, kde Martin Vazquez zakončil svou prezentaci slovy: „Nemůžu to všechno dělat sám.“ On to myslel s velkou nadsázkou, lidé se zasmáli, ale já to neslyšel. Takže jsem za ním po přednášce přišel s nabídkou pomoci. Propojil nás s dalšími lidmi a za měsíc jsem už pomáhal organizovat TEDx eventy. Byla to čest pracovat s lidmi, kteří to dělají z nadšení a touhy šířit inspirativní myšlenky, a to bez nároku na honorář.

Jak vypadá TEDx platforma nyní?

Řekl bych to takhle – není den, kdy by na světě neproběhla nějaká TEDx akce. Organizuje se jich tolik, že je neuvěřitelné sledovat, jak tato platforma roste. Zájem rozhodně neupadá, naopak. Stále více určuje trendy v komunikaci a předávání informací.

Co vám tato zkušenost přináší po profesní stránce?

Především to, že každý člověk je jiný. Práce pro TEDx mě často zavede mimo ryze firemní prostředí – třeba do vědeckého nebo politického prostředí. To mi dává širší rozhled a umožňuje lépe pochopit různé nuance. A také mě těší, že mohu vracet společnosti. TEDx je založený na dobrovolnosti, což mu dodává zvláštní čistotu a smysl. Je to krásná příležitost být součástí něčeho většího.

Už mnoho let se věnujete prezentačním dovednostem. Máte pocit, že se trendy mění?

Ano, obrovsky. Image Lab působí na trhu téměř 30 let a můžu říct, že za tu dobu se přístup k prezentacím dramaticky proměnil. Dříve šlo hlavně o odstranění slovních parazitů a vytvoření dokonalého dojmu. Dnes je klíčem autenticita.

Podle mě jsou prezentační dovednosti službou. Pokud nevím, co chci sdělit, nebo nejsem zaměřený na publikum, nemůže to fungovat. Lidé chtějí slyšet někoho, kdo je skutečný a má opravdový zájem s nimi něco sdílet. To je podle mě aktuální trend – být autentický a najít si téma, které vás opravdu zajímá. A pokud je to pro vás náročné, přiznejte to. Publikum ocení upřímnost a lépe se na vás napojí.

Které techniky považujete za stále aktuální, například co se týče stylu komunikace, a jaké konkrétní byste doporučil?

Některé techniky zůstávají stále stejné. Například lidé jsou často alergičtí na různé parazitní a výplňová slova nebo nevhodné pohyby. Obecné pravidlo říká, že pokud se něco neopakuje pravidelně, je pravděpodobné, že si toho lidé nevšimnou. Pokud ale nějaký zlozvyk děláte opakovaně ve specifických situacích, stává se rušivým.

Základem je mluvit k lidem, udržovat s nimi kontakt a neotáčet se k nim zády, například směrem k flipchartu nebo monitoru. Důležité je také neustále připomínat, proč je sdělovaná informace důležitá a jak se týká posluchačů. A rozhodně se vyplatí nespěchat. Také doporučuji vyhnout se frázi „Děkuji za vaši pozornost“. Stačí říct prosté „Děkuji.“

Existuje nějaká technika, jak zpomalit a udržet optimální tempo?

Měl jsem velký problém s tempem – mluvil jsem příliš rychle. Možná to na mně ještě někdy slyšíte. Dvě techniky mi ale hodně pomohly. První pochází z divadla. Můj režisér mi jednou řekl: „Víťo, jestli chceš, aby ti lidé rozuměli, musíš mít pocit, že mluvíš až nepřirozeně pomalu.“ A měl pravdu – ten pocit, že mluvím pomalu, byl pro ostatní naprosto v pořádku. Druhá technika je praktická, ale těžší na osvojení. Pokud opravdu slyšíte, co říkáte – pokud slova skutečně vnímáte a reagujete na ně – sami sebe tím zpomalujete. Je to o tom, že vaše myšlenky nepředbíhají ústa.

Co dělat v situaci, kdy mám okno?

Okno je asi největší strašák prezentátorů. Mozek začne panikařit a zapomene, co chtěl říct. Jednou z nejlepších technik při výpadku paměti je napít se vody, zhluboka se nadechnout a vydechnout, což pomůže myšlenky restartovat. Důležitá je také příprava – mít připravené hlavní body, které chcete sdělit. Doporučuji si je napsat na lístek a mít ho u sebe. Pokud dojde k výpadku, můžete se k těmto bodům vrátit. Publikum ocení autenticitu, ne dokonalost, a opakování klíčových myšlenek je přínosné. Lidé si zapamatují to, co říkáte, ne jak to říkáte.

Dobře. A co slovní vata? Nemyslím teď parazitní slova, ale spíše obsahovou vatu.

Setkáváme se s lidmi, kteří si připraví jen klíčové sdělení a pak kolem něj pořád mluví, vracejí se k tomu a rozvádějí ho do šířky. Tréninky prezentačních dovedností dnes vedou k tomu, aby se prezentace zkracovaly. Dlouhou prezentaci zvládne každý, ale vytvořit stručnou a výstižnou prezentaci je mnohem náročnější. Nejtěžší bylo připravovat na prezentaci vysokoškolské profesory, kteří jsou zvyklí hodiny mluvit. Na trénincích proto pracujeme s obsahem a já mám pravidlo - proč mi to říkáte? To pomáhá vracet se k jádru sdělení a omezovat nadbytečné informace.

Sportovci se před výkonem rozcvičují. Existuje něco podobného v prezentačních dovednostech?

Rozcvičení doporučuji. Při prezentaci pracujeme s tělem, například hlasivkami, dechem nebo jazykem. Divadelní praxe nás učí, že před každým výkonem je důležitá fyzická i hlasová rozcvička. Tělo i mysl se tak lépe připraví na výkon. Jednoduchá dechová cvičení, uvolnění čelistí nebo jazykolamy mohou výrazně pomoci. I když to může vypadat zvláštně, tyto techniky skutečně fungují.

A co PowerPoint? Je to nezbytná součást prezentace?

Stále platí, že při slově „prezentace“ si většina lidí představí PowerPoint. Ale není to nezbytné. Klíčové je, aby prezentace podporovala to, co říkáš, a ne odváděla pozornost. Nejsem příznivcem klasických slajdů. Prezentace je především o člověku, který ji přednáší, nikoli o slajdech. PowerPoint je jen nástroj, a pokud můžete prezentaci poslat e-mailem a vše je jasné i bez vašeho výkladu, není to skutečná prezentace. Ukazujte data a grafy, ale vy musíte dodat kontext a vysvětlit, co znamenají. Nebojte se používat infografiky, které na první pohled nemusí být jasné – vy jste ti, kdo je publiku vysvětlí.

Jak ale správně vizualizovat data? Může to být například rozdávaný materiál pro publikum?

Je důležité zajistit, aby čísla měla pro publikum význam. Lidé si často nepamatují samotná čísla, ale spíše jejich kontext. Pokud například mluvíte o miliardách, přirovnejte je k něčemu konkrétnímu, co si lidé mohou snadno představit – třeba státní dluh lze přirovnat k počtu luxusních aut Rolls-Royce, které by vytvořily řadu mezi Prahou a Milánem. Tato vizualizace pomůže publiku lépe pochopit rozsah čísel.

Co vtipy v prezentacích?

Je třeba si uvědomit, že ne každý vtip je vtipný pro všechny. Pokud chcete použít vtip, musíte být připraveni na to, že nemusí zapadnout do nálady publika. Proto doporučuji fóry vynechat, pokud je nemáte ověřené. Pokud už chcete použít vtip, zaměřte ho na sebe – sebekritika je často nejbezpečnější cesta, protože se tomu publikum zasměje. Důležité je být sám sebou.

Zmínil jste ego v prezentaci. Jak zmírnit tendence mluvit spíše pro sebe než pro publikum?

Mírnit ego je možné, ale je to náročné. Obecně platí, že naučit prezentovat úplného začátečníka je jednodušší než měnit člověka, který už má zažité špatné návyky. Klíčové je pochopit, proč prezentujeme. Proč je naše ego tak důležité v této situaci? Pokud zjistíme, že je to kontraproduktivní, můžeme na tom pracovat.

Je možné naučit někoho, kdo potřebuje mít všechno předem připravené, aspoň trochu improvizovat?

Určitě. Prezentace je dovednost a dá se trénovat. Základem je dovolit si být spontánní a uvědomit si, co je skutečně důležité. Improvizace vychází z pochopení sebe sama – kdo jsem a co chci sdělit.

Jak firmy přistupují k programům na zlepšení prezentačních dovedností?

Je to 50 na 50. Polovina našich tréninků je zaměřená na celé skupiny uvnitř firmy – školíme je ideálně na dvoudenních kurzech. Druhá polovina je individuální, kdy připravujeme konkrétního člověka na specifickou prezentaci. Nejraději pracujeme s těmi, kteří sami chtějí něco zlepšit. Takoví lidé bývají nejmotivovanější.

Pomáháme také manažerům, kteří mají problém s tím, že prezentují data, která už všichni četli, a přitom opakují totéž. Vedeme je k tomu, aby prezentaci pojali jako sdílení svého pohledu, emocí a priorit. To publikum nejvíc zaujme.

Děláte také mediální tréninky? Protože média dnes už nejsou jen televize, ale zahrnují i sociální sítě a podobně.

Věnuji se tomu. Velký důraz kladu na sebekontrolu, protože když se bavíme o masových médiích, cílem je co nejméně lidí urazit. Pokud to řeknu hodně zjednodušeně, snažíte se uspokojit co největší procento publika a oslovit širokou masu.

Jde tedy o to, „nebýt na obtíž“.

Při mediálních trénincích se soustředíme na přípravu, abyste byli klidní, připravení a věděli, jak reagovat v krizových situacích. Zaměřujeme se na to, abyste se vyhnuli gestům, která by mohla odvádět pozornost, a učíme vás, jak zvládnout emoce, když jste zaskočeni. Cílem je být přirozený, ale zároveň mít kontrolu nad tím, co děláte.

Jaký zásadní rozdíl vnímáte mezi online a offline prezentací?

V online prostředí máte větší kontrolu nad tím, co lidé vidí. Kameru si nastavíte tak, aby zobrazovala pouze to, co chcete. Můžete být pohodlně oblečení, vytvořit si příjemné prostředí – například zapálit svíčku nebo mít kolem sebe předměty, které vám dodávají klid.

Offline prezentace je více o neverbální komunikaci, o celkovém dojmu a přímém kontaktu. Novináři se vás například ptají, kde chcete sedět, jaké máte preference. V online prostředí můžete některé aspekty lépe ovlivnit, ale ne zcela.

A co pohyb během online prezentace?

Pokud mám online prezentaci kratší než tři hodiny, raději stojím. Pomáhá to přenášet více energie skrze kameru. Pohyb, gestikulace a celkové nasazení pomáhají udržet pozornost publika a vytvořit pouto, i když chybí přímý lidský kontakt. Naopak běžnou chybou je, že prezentující sdílí prezentaci v PowerPointu a zůstane pouze „hlasem v pozadí“.

Co si myslíte o využití nástrojů umělé inteligence, jako je ChatGPT, pro přípravu prezentací?

AI může být skvělým pomocníkem. Nejtěžší bývá začít – ujasnit si téma, strukturu a to, co od vás publikum očekává. ChatGPT vám může nabídnout inspiraci, ale neměl by být autorem celé prezentace. Inspirace je klíčem – podobně jako když vás napadne myšlenka během procházky. Je důležité přetvořit nápady do vlastních slov.

Jak se udržujete v obraze o novinkách a trendech v oboru?

Mým hlavním zdrojem jsou aktuálně podcasty. Cestování po republice za klienty mi dává příležitost vyplnit čas tímto způsobem. Je to skvělý způsob, jak se vzdělávat.

Jaké plány máte s Image Labem?

Neustále se posouváme vpřed a připravujeme nové věci. Pravidelně se setkáváme, vzájemně se inspirujeme a hledáme nové směry. Na posledním setkání jsme se hodně zaměřili na téma umělé inteligence, konkrétně její roli v trénincích a empatii, kterou dokáže projevovat. Je důležité naučit lidi, jak tuto technologii efektivně využívat. Rozvojová témata zůstávají klíčová, ale osobně vidím obrovskou příležitost právě v oblasti řízeného diskomfortu.

Máte nějaké životní motto, kterým se řídíte?

Mám několik mott, jedno z nich je: „Čiň ostatním tak, jak chceš, aby oni činili tobě." To mi pomáhá udržet morální kompas a přistupovat k lidem s rovností. Další je: „Aby se něco dělo, musí se něco stát." To mě neustále posouvá vpřed. A poslední motto, které mám, jsem si přinesl od mé mámy: „Příště to udělej jinak, ale hlavně, že jsme spolu."

Článek neobsahuje doslovný přepis podcastu. Celý rozhovor si můžete poslechnout na HR News nebo Spotify.

 

 

Vít Špaňhel - lektor, Image Lab
Prohlédněte si můj profil v Katalogu profesionálů.

Ing. Tomáš Pospíchal - Project Director, Ivitera a.s.
Prohlédněte si můj profil v Katalogu profesionálů.

Tento rozhovor byl připraven ve spolupráci s firmou:

Zaujal Vás tento článek? Objednejte si služby tohoto dodavatele na EduCity.cz.

Další informace Vám rádi poskytneme prostřednictvím EduCity, prosíme kontaktujte p. Bartičku info@educity.cz nebo na tel. (+420) 731 169 890

Vytisknout rozhovor